Tomáš Hamrlík: Pane řediteli, v letošním roce došlo v souvislosti s koronavirovou pandemií k události, kterou nikdo z nás nepamatuje, a to uzavření všech škol na více než 3 měsíce. Pojďme se teď společně ohlédnout zpět, dokud máme vše v živé paměti. Souhlasíte?
Zdeněk Ogrodník: Mile rád, pane řediteli, děkuji za oslovení. Ministerstvo zdravotnictví zakázalo tzv. osobní přítomnost žákům a studentům ve všech školách a školských zařízeních od 11. 3. 2020 vyjma škol mateřských. Tam nechalo rozhodnutí na zřizovatelích, takže například Mateřská škola v Bojkovicích fungovala v omezené míře po celou dobu koronakrize. Za což si zaslouží nejen můj velký obdiv.
H: Ano, máte pravdu, že to zvládli na jedničku s hvězdičkou. Kdy jste se o tom, že budou uzavřeny školy dozvěděl? Dostali ředitelé škol informaci včas, abyste se mohli připravit, udělat patřičné kroky a rozhodnutí? Přece zavřít školu uprostřed školního roku a týdne není jen tak lehký krok. Jak to tehdy bylo?
O: Bohužel, informaci jsme dopředu nedostali. Premiér vlády Babiš to prohlásil na tiskové konferenci 10. 3. v dopoledních hodinách v přímém přenosu na ČT24. Kdo se ale v práci dívá na televizi, že? Takže například mně to volal tatínek a já zase třeba řediteli gymnázia. Osobní pocity byly tehdy velmi rozporuplné: Je to pravda? Co skutečně prohlásili? Vážně zavřeli všechny školy ze dne na den? Po ověření informace jsem okamžitě svolal poradu vedení, abychom rozhodli o krocích, které bylo třeba bezodkladně udělat.
H: Vzpomenete si ve stručnosti, co všechno se muselo zajistit? Přece jen škola má 460 žáků, téměř 60 zaměstnanců, školní družinu, jídelnu a další. V březnu fungoval taky provoz sportovní haly.
O: Tak na prvním místě bylo třeba informovat rodiče, samotné žáky a zaměstnance. Všem rodičům jsme poslali zprávu přes EduPage, žáci si vyslechli hlášení školního rozhlasu samozřejmě za bujaré radosti a veselí, které bylo slyšet, myslím, až na ulici. Zaměstnanci pak byli informováni na odpolední provozní poradě, kde se dohodli základní principy dalšího fungování. V zásadě jsme rozhodli o tom, že budeme dětem posílat úkoly přes EduPage. Což se taky v dalších třech dnech stalo.
H: Říkáte „posílat úkoly přes EduPage“. Můžete našim čtenářům, kteří nemají děti školou povinné, přiblížit, co to EduPage vlastně je?
O: EduPage je informační systém školy, který je přístupný všem žákům a rodičům přes internet a v mobilních telefonech. Zprovoznili jsme ho před třemi lety, kdy nahradil papírové třídní knihy a žákovské knížky. Dnes přes něho běží webové stránky školy, žákovské knížky s docházkou, třídní knihy s plány práce, omlouvání žáků, komunikace mezi učiteli, rodiči a žáky, rozvrh hodin se suplováním, evidence žáků s tiskem vysvědčení, přihlášek a desítky potřebných formulářů, evidence plateb, přihlašování na akce a kurzy, ankety, přihlášky do první třídy a dnes už i modul Výuka.
H: Ostatně, kdo by chtěl vědět víc, může si přečíst váš článek v minulém čísle Našeho Bojkovska. Ale jak to bylo dál, zadali jste tedy úkoly žákům přes EduPage. Když tak nad tím přemýšlím, i přestože děti zůstaly doma, tak jste s nimi byli v neustálém kontaktu díky EduPage. To je úžasné.
O: Máte pravdu. Na začátku rozhodování, co a jak dál po uzavření škol, jsem si musel položit několik otázek: Co je naším cílem? Jak toho dosáhnout? Na čem můžeme stavět? A právě díky EduPage jsme měli obrovskou výhodu proti jiným školám, které se ze dne na den ocitli bez kontaktu s žáky. Na některých školách čekali týdny na první pokyny ministerstva, jinde obětavé paní učitelky sedly do aut a na kola a rozvážely nakopírované úkoly dětem po rodinách. Prostě dělaly, co bylo v jejích silách. Je nutné si uvědomit, že šlo o zcela výjimečnou situaci, na kterou nebyl nikdo připraven. Všechny kroky škol zůstaly na bedrech ředitelek a ředitelů, v začátcích neexistoval z „vyšších míst“ jediný pokyn, rada či doporučení. Vše se vařilo za pochodu a řekl bych, že ředitelé a učitelé dělali co mohli. Svým způsobem byli v první linii, ale někdo si dnes bohužel myslí, že učitelé měli prázdniny. Opak je ovšem pravdou.
H: Také jsem učil, i když pouhé dva roky, takže vím, že i ty prázdniny jsou mnohdy iluzí a často se pracuje nonstop, když je třeba. Tato situace byla však velmi náročná a do této doby ve školství nevídaná. Prověřila jednotlivé školy, jejich vedení i učitele samotné. Jako rodič a zároveň bývalý učitel musím říct, že bojkovská škola patřila k těm, které udávaly tón. Přesto, školství má určitou setrvačnost a muselo být velmi náročné zcela "překopat" dosavadní systém výuky i zajeté zvyklosti. Jak jste se s tím tedy popasovali?
O: Ke zcela zásadnímu rozhodnutí došlo hned první víkend. Po zadaných „tradičních“ úkolech jsem si uvědomil, že tudy cesta nevede. Nemůžeme zadávat úkoly typu: vypočítej z učebnice, zapiš si do sešitu, nakresli si mapu Afriky. Takové úkoly by dřív nebo později žáci přestali plnit a navíc by je nebavily. V zásadě by jim chyběla zpětná vazba, pochvala, hodnocení paní učitelky, rada, jak příklad spočítat a podobně. A tak jsem víkend strávil pročítáním návodů modulu Výuka, co všechno lze, jak se to dělá, co z toho zvládne učitel z domu bez předchozího školení. Byly to desítky, možná stovky hodin studování, učení, zkoušení a testování, co a jak. Taky pročítání zahraničních webů škol, které mají zkušenosti s online výukou na dálku. Jak to dělají, jaká pravidla jsou nastavena pro žáky a jaká pro učitele.
H: To byl první víkend po uzavření škol. Co následovalo v pondělí?
ZO: První pokyn směrem k učitelům zněl: zastavit zadávání klasických úkolů. Následovala schůzka vedení, určení pravidel pro žáky i učitele, které si zvídavý čtenář muže přečíst na webu školy zsbojkovice.cz. Například, že všechny úkoly musí být interaktivní, tedy něco jako test, kdy žáci doplňují, spojují správné dvojice, určují pořadí, popisují obrázky atd. Vždy po automatickém vyhodnocení vidí, co udělali správně a co ne, a mohou si to zkoušet, dokud nebudou 100% úspěšní. Všechny takové úkoly šlo splnit přes počítač, ale taky přes tablet nebo jen mobil. Učitelé kromě toho byli vždy dvě hodiny dopoledne online, kdy je mohli kontaktovat jak žáci, tak rodiče, pomáhali, radili.
TH: Říkáte dvě hodiny online. Máte představu kolik času denně průměrně trávil učitel přípravou materiálů pro vzdálenou výuku?
ZO: Myslím, že normální pracovní dobu, tedy 8 hodin denně + neděle, kdy si museli všechno připravit tak, aby hned v pondělí ráno zveřejnili cvičení žákům. Každý úkol, který žák plnil, vytvořil učitel jako originál. Plus samozřejmě vyhodnocení, oznámkování, komunikace s těmi, co úkol nesplnili, nedokázali, udělali ho špatně. Tzv. home-office (práce z domova) je velmi náročný pro všechny. Nastavit si s rodinou pravidla, že i když jsem doma, tak pracuji a nemohou mě rušit, správně si rozvrhnout čas - například část na dopoledne a část na večer. Důležitá jsou pravidla, pravidelnost a neodkládat úkoly na později. Ostatně podobný režim měly mít i děti při plnění úkolů z domova. Ráno vstát jako do školy, posnídat a zasednout ke stolu. Odborníci dokonce doporučují, že při práci z domova by se měl člověk chovat jako by šel normálně do práce, tedy vstát, umýt se, učesat a obléknout. Určitě nezůstávat v pyžamu nebo teplácích.
H: Pane řediteli, logicky mě napadá otázka: Zapojili se ihned všichni žáci? A jak reagovali rodiče?
O: Samozřejmě, že ne. První týden byl takový „zahřívací“. Všichni se učili, jak se systémem pracovat. Rodiče i žáci zjišťovali, co se po nich chce. Vedení školy chodilo každý den do školy a poskytovalo všem učitelům podporu, rady, školení na dálku a taky interně. S rouškami a štítem, z bezpečné vzdálenosti v odborné učebně s projektorem. Telefonát s učitelem trval běžně půl hodiny i víc. Následovalo sepisování pravidel a návodů pro učitele, desítky zpráv žákům a rodičům. Později ankety pro rodiče, abychom měli zpětnou vazbu, zda to děláme dobře. Postupně se třídním učitelům podařilo „aktivovat“ všechny žáky, nastavit správný režim práce, kdy úkoly musely být splněny na další hodinu jako ve škole. Vidíte, na to jsem zapomněl – naše vzdálená výuka probíhala podle normálního rozvrhu hodin vyjma pracovních činností, volitelných předmětů a tělocviků. Ten jsme doplňkově zařadili až od května.
H: Tělocvik na dálku? To je možné?
O: Jistě, existuje spoustu videí na internetu, které tělocvikáři vybrali a doporučili žákům podle nich cvičit. Mohli se dobrovolně natočit, nafotit, měřit výkony – například skoky přes švihadlo a posílat svým učitelům. Zní to možná legračně, ale zvláštní čas si občas žádá i zvláštní řešení.
H: To je zajímavé. A jak probíhalo hodnocení vypracovaných úkolů? Dostávali žáci normální známky?
O: Ne, ne, známky dostávali, ale pouze motivační, s váhou 0,25 – pro dříve narozené čtenáře takové malé jedničky a dvojky. Zvláště pro menší děti to mělo aktivizující efekt. Nikdo nedostal horší známku než dvojku, neb podmínky v rodinách byly velmi různé. Jak technické, tak časové. A zvláště menší děti byly odkázány na pomoc rodičů, takže žádné špatné známky padat neměly. A pokud se to ze začátku stalo, všechny pak byly smazány.
H: Poznal nějak učitel, že úkol žák třeba opsal, že příklad nespočítal sám, nebo že ho za něho vypracoval třeba rodič?
O: Děkuji za tento velmi zajímavý dotaz. Jeden by se až divil, co všechno elektronický systém zaznamená a ukáže. Bude to znít drsně, ale učitel vidí úplně všechno – kolik pokusů žák udělal, že třeba první pokus jen bez přemýšlení odklikal a druhý měl na 100 %, takže podváděl. Nebo třeba čas vypracování úkolu, kdy žáček druhé třídy vypracoval zadaní v 23.10, 23.15 a 23.20. Je pak zřejmé, že úkoly plnili rodiče a ne žák. Takže ano, učitel vidí všechno, co žák dělá, zkouší, kdy a jak. A taky vedení školy vidí všechna zadání, vypracování i hodnocení. Vzdálená výuka ukázala ledacos a dovedu si představit, že by se na základě přístupu žáků dalo normálně a bez omezení hodnotit na vysvědčení. To se však z důvodu nařízení ministerstva nestalo a známky zůstaly skutečně jen v rovině motivace. A taky se ukázalo, že přístup žáků v dálkové výuce je téměř shodný s přístupem k plnění úkolů ve škole. Což je logické.
H: Pane řediteli, jak to bylo s postupným návratem žáků do škol?
O: V tzv. „uvolňování“ proběhly tři vlny. Nejdříve to byli deváťáci, kteří se připravovali na přijímací zkoušky, pak žáci prvního stupně a nakonec i druhý stupeň formou třídnických hodin a konzultací. K návratu dětí do škol vydalo Ministerstvo školství desetistránkový podrobný manuál, co všechno musí školy připravit, zajistit a dodržet. Od desinfekce při vstupu do školy, 15členné skupiny žáků, které se nesmí v rámci docházky míchat ani potkat o přestávkách, přes postupné samostatné příchody a odchody do školy, až po obědy po jednom žákovi u stolu, kdy všechno chystá personál jídelny. Tento manuál je stále ke stažení na webu Ministerstva školství, jistě to bude za pár let zajímavé čtení.
H: To zní docela šíleně. Jak jste se poprali s takovým úkolem? Co vám dělalo největší problém nebo spíš, co bylo pro vás nejtěžší zajistit?
O: Návrat dětí do školy byl dobrovolný. Kdo nechtěl, mohl zůstat doma a pokračovat ve vzdálené výuce, kdo chtěl do školy, mohl jít. Jenže tady si zřejmě ministerstvo nezodpovědělo základní otázku: Co chtějí děti, rodiče a učitelé?
H: Ano, co tedy?
O: Všichni chtěli po tak dlouhé době do školy, logicky. Všichni až na výjimky. Ale pokyny ministerstva byly postaveny přesně obráceně. Jako by do školy chtěl výjimečně jen někdo. Ředitelé stáli před velmi těžkým úkolem. Jak vybrat 15 žáků ze třídy, jak zajistit výuku ve škole i výuku vzdálenou? Představa, že učitel dopoledne učí ve škole a odpoledne do noci připravuje materiály na vzdálenou výuku, byla naprosto nereálná. Výsledkem nakonec bylo rozdělení dětí na dvě skupiny. Na ty, co zůstaly doma, a na ty, co šly do školy. A to bylo špatně. To se stát nemělo. Navíc ne všechny školy měly stejné podmínky. Ty malé, které nemají ani 15 žáků ve třídě, mohly normálně zajistit výuku. My velcí jsme se ocitli „v pasti“. Spousta rodičů to nechápala, noviny tiskly titulky „Žáci prvního stupně se vrací do školy“, ale to nebyla pravda.
H: Jaký byl nakonec výsledek? Povedlo se vše, jak mělo?
O: Na přípravu deváťáků na přijímací zkoušky se přihlásilo 30 žáků, vznikly tedy tři samostatné skupiny po 10 na oddělených patrech, samostatné příchody, obědy i odchody. Tři týdny se učili matematiku a český jazyk, vždy 4 hodiny denně. Poslední týden jsme vypsali konzultace, aby ten, kdo si ještě nebyl jistý, si mohl individuálně probrat problém s učitelem. Některé školy vypsaly jen konzultace, jiné to vzaly intenzivně jako my. Ostatně i úkoly vzdálené výuky byly pro deváťáky cílené jako příprava na přijímací zkoušky. Kdo a jak se k tomu doma postavil, to už bylo na samotných žácích.
V druhé vlně 25. května přišlo do školy dobrovolně asi 55 žáků prvního stupně, tedy čtvrtina. Vzniklo pět samostatných skupin, které byly třetí den sloučeny z personálních důvodů do čtyř. Všem žákům byly poskytnuty školní tablety a notebooky tak, aby mohly ve škole plnit úkoly vzdálené výuky, ve kterých pokračovali učitelé prvního stupně pro děti, které zůstaly doma. Zde musím říct, že kdyby bylo žáků třeba 2x víc, tak by nebylo v našich silách výuku zajistit tak, jak nařídilo ministerstvo. Například po obědě zůstaly tři skupiny, kde se každá z vychovatelek starala o 3 až 5 dětí, které se nesměly sloučit do jedné skupiny. Osobně jsem tajně doufal, že pustí do školy všechny děti bez omezení a bude se již normálně učit. To se ale nestalo. Jedna z nejpřísnějších metodik co do hygienicko-organizačních pravidel zůstala s drobnými změnami v platnosti i pro třetí vlnu.
H: Ta se spustila pro druhý stupeň od 8. 6. Je to tak?
O: Přesně tak, od tohoto data umožnilo Ministerstvo zdravotnictví přítomnost žáků ve škole (opět jen skupiny žáků do 15) za účelem dobrovolných třídnických hodin nebo konzultací. V praxi šlo o odevzdání a rozdání učebnic, vyzvednutí pomůcek. Z hlediska rizika případné karantény celé skupiny i s učitelem či personálem školní jídelny jsem to vnímal jako zcela zbytečný krok tři týdny před koncem školního roku.
H: Rád bych se zeptal na organizaci rozdávání vysvědčení, fotografování žáků či slavnostního ukončení školního roku. Ale v době, kdy spolu děláme tento rozhovor, je vše ještě před vámi. Víte už něco bližšího?
O: Bohužel, Ministerstvo školství se doposud k ukončení roku nijak nevyjádřilo. Nevíme tedy, jestli budeme rozdávat vysvědčení po skupinách 15 žáků, kdy se třídní kolektivy nepotkají, jak tomu bylo u třídnických hodin, nebo již bude umožněn normální provoz. Jak říkáte, vše je zatím před námi.
H: Poslední otázka: Co koronavirová krize škole přinesla a co vzala?
O: Poslední a zřejmě nejtěžší otázka, možná na samostatný článek. Vnímavým učitelům vzdálená výuka otevřela oči v oblasti významu známek, jak je známe z dob Rakouska – Uherska, v oblasti významu zadávání klasických domácích úkolů a celkově kladného přístupu žáků k úkolům, když jsou vytvořeny smysluplně a zajímavě. Věřím, že vše bude na pořadu dne bohatě diskutováno po návratu do škol. A co vzala? Zřejmě nejvíc vzala žákům. Vztahy a kamarády, kteří najednou zmizeli z jejich životů, ne každý měl to štěstí, že se mohl volně pohybovat, neb všichni ti, co měli doma starší a nemocné prarodiče, museli zůstat doma, aby je neohrozili. Možná o to víc si budou vážit reálných vztahů více než těch virtuálních, internetových.
H: Vážený pane řediteli, někde jste již napsal, že vaším cílem v době koronakrize bylo žáky udržet u školních povinností, vyplnit jim smysluplně čas a to tak, že je to bude bavit. Jako rodič dvou dětí školou povinných musím upřímně říct, že se vám to povedlo. Přeji vám a všem vaším učitelům klidný a zasloužený čas dovolených. Děkuji Vám za rozhovor.
O: Taktéž děkuji, pane řediteli, a přeji vám pestrou letní sezónu bez omezení a Muzeum Bojkovska plné návštěvníků.
