Je to přesně 30 týdnů od prvního jarního zavření škol, kdy žáci zůstali doma. Dobu historicky nejvyššího blahobytu zasáhla doba „covidí“, která přináší leccos. Na první pohled jsou to samá negativa, kdy po první jarní vlně, kdy se zavřely školy, hranice, obchody, služby, sportoviště, lidé se semkli, šili roušky, dodržovali distanc a vůbec měli tak nějak ke covidu po zprávách z Itálie, Španělska, ale i zámořské USA respekt, přišlo bezstarostné léto, kdy jsme všichni najednou zapomněli. Zapomněli jsme na to, že covid nikam neodešel, že tady je stále s námi, jen mu tak nějak vadí sluníčko, a to jak venku na věcech, tak i vevnitř v těle – tedy konkrétně vitamín D, který se tvoří v kůži právě expozicí na slunci. Žáci se vrátili do škol bez roušek i bez karantén po zahraničních dovolených, vláda nechtěla před volbami „prudit“, a tak utíkaly týdny, tolik potřebný čas k přibrzdění chiméry zvané covid-19. Dnes máme na grafech před sebou scénář Itálie, kdy největší síla covidu je právě ve schopnosti zahltit a nakonec paralyzovat zdravotnický systém, který není schopný pomoct těm nejpotřebnějším. A tak z „chřipečky“ je opět reálná hrozba, která obchází mezi námi a nemusí se vyhnout nikomu. Stačí špatná manipulace s rouškou, být ve špatný čas na špatném místě, …
Babička říkávala, že vše zlé je k něčemu dobré. Nabízí se otázka – co pozitivního nám covid přinesl a přinese? Obloha byla bez letadel a dálnice bez kamiónů a vzduch o hodně čistší, města bez tisíce turistů, lidé se zastavili a zjistili, že to jde i bez stresu, zjistili, že nemusí každý den do obchodu a že i chleba se dá jednoduše doma upéct z mouky a kvasnic. Stačilo se zastavit a chtít. Přes to všechno ale největší změnu k lepšímu zažívá obor, kterého jsme my učitelé přímo součástí, který je naším denním chlebem. Ano, je to školství. Školství, které u nás zamrzlo v době Rakouska – Uherska a ani přes opakované reformační snahy se léta nikomu nepodařilo nic zásadního změnit. A pak přišel covid! První pokusy o vzdálenou výuku, obětavé učitelky, které dopoledne kopírovaly úkoly pro žáky a odpoledne je rozvážely na kole po rodinách, ti lepší, co posílali úkoly žákům mailem až po hrstku škol, která vše uchopila za správný a do té doby zcela neznámý konec. Za těmito školami stojí v první řadě jejich ředitelé, kteří od začátku věděli, co chtějí, dokázali stavět na tom, co už jejich sbor umí, a určili ten správný směr. Obětovali řízení a vedení svých učitelů tisíce hodin, studování, zkoušení nových metod, učení se a hlavně koučování. Ano, my patříme k takové škole, která od prvních březnových dnů rozjela online výuku a do konce června učitelé připravili pro své žáky více než 12 tisíc interaktivních cvičení, ke kterým poskytovali žákům denně zpětnou vazbu, komentovali a motivačně hodnotili. Za to, že se postupně podařilo do vzdálené výuky zapojit téměř všechny žáky, jsem na můj učitelský tým právem hrdý.
Začátky se mohly zdát rozpačité. „Děláme to správně?“ se ptal snad každý. Největší hybnou silou změn, které centrálně přichází až s manuálem ke vzdálené výuce na konci srpna od Ministerstva školství, však byla veřejnost – rodičovská i ta odborná. Neb většina škol, těch, co to dělaly po „staru“, způsobila, že rodiče najednou viděli, kolik nesmyslů a balastu se jejich děti učí, protože se museli učit s nimi. Viděli, jak nesmyslně se hodnotí plnění či spíš neplnění úkolů, když například učitele nezajímalo, že se tři děti doma dělí o jeden počítač. Viděli, že nikoho už dál nezajímá, jestli si žák doma opsal zápis z učebnice do sešitu nebo spočítal příklady ze sbírky příkladů. Uvědomili si, že jsme skutečně zkameněli v minulosti, kdy pevné osnovy encyklopedických znalostí kosmeticky nahradil školní vzdělávací program, klasifikace známek 1 – 5, kde není nic mezi, kdy lidská stránka dětí byla zašlapána v duchu „drž pusu a krok, hlavně nevyčnívej“, kdy kázeňské tresty za neplnění školních povinností měly být motivací k jejich plnění, kdy tvrdý systém inspekční kontroly vyžadoval hlavně papír a byrokracii, ale skutečné fungování školy nikoho nezajímalo, uvědomili si, že je tady konečně čas a ta správná doba na změnu. Doba covidu, která vyhnala žáky ze škol ke stolům a počítačům do svých pokojů a kuchyní.
A protože jsem optimista, tak věřím, že si to taky uvědomila většina z našich učitelů, že starým pořádkům definitivně odzvonilo a je třeba se posunout. Posunout dál, zapomenout konečně na zjevně nefunkční frontální vyučování, zapomenout na tresty a vynucování si plnění úkolů „silou“. Je konečně čas vrátit se ke kořenům, kdy Komenského škola hrou byla fenomén, který vždy u dětí fungoval. Protože pokud je něco baví a chtějí, tak se učí samy. „Samo sebou“ se nabízí. Víte, že nejefektivnější učení je učení druhých? Zkuste někomu vysvětlit saturaci dusíku v krvi při potápění, kterou si jen nastudujete v učebnici. Pokud to dokážete, tak tomu rozumíte a nikdy to nezapomenete.
A právě změna našeho učitelského myšlení je pro dobrý výsledek to zásadní. Ať už výuka prezenční nebo distanční, náš přístup ukáže, jestli jsme se poučili, jdeme dál nebo se plíživě vracíme zpět k „rákosce.“
