Tato slova si může každý z nás přečíst na pamětní desce stojící pod Světlovem. Je věnovaná obětem bombardování Bojkovic a připomíná dopady 2. světové války.
Ničila nejen města, ale především lidské životy. Fotografie měst a vesnic, které byly po bombardování proměněné na ruiny, jsou navždy připomínkou explozí, jež způsobil člověk a napáchal škody materiální, co však hůř – ztráty na lidských životech.
Bojkovic a okolí se hrůzy 2. světové války dotkly paradoxně nejvíce na jejím úplném konci. Dvanáctý dubnový den roku 1945 se černou tužkou vepsal nesmazatelně do historie našeho malého městečka, kdy při bombardování vyhasly životy dvanácti bojkovských občanů.
Tento den je každý rok připomínán pietním aktem, jehož se účastní i žáci naší školy. V pátek 12. 4. si tedy zástupci Města Bojkovice, Muzejního spolku Aloise Jaška a v neposlední řadě i naši osmáci připomněli už 79 let od bombardování Bojkovic. Čas neúprosně letí... Přesto se nám všem slova přeživšího pana Stehlíčka, kterému v době bombardování bylo 9 let, zarývala hluboko do našeho nitra, jako bychom sami byli přítomni tomu děsivému dni před takřka osmdesáti lety. Pan Vlastimil Hela a ředitel muzea Tomáš Hamrlík promlouvali k mladé generaci z pohledu dnešních dnů a událostí, které se dějí nejen v Evropě.
Slunce nám zářilo do očí, nad námi poletovaly bílé lístky odkvétajících jabloní, ale v našich duších se usadil temný stín a chlad ze slov doléhajících k našim uším.
Vzpomínejme tedy dále s láskou na všechny lidské oběti a snažme se být k sobě laskaví a ohleduplní. Obzvláště v dobách, kdy se v Evropě opět ozývají exploze dopadajících bomb a ruiny po nich stávají se mementem nepoučitelnosti lidstva…