Na exkurzi do polského koncentračního tábora v Osvětimi jsme se připravovali hodně dlouho. Celý rok jsme sbírali vědomosti o hrůzných věcech 2. světové války, a to hlavně od paní učitelky Brůzlové v hodinách dějepisu, a i když si spousta z nás myslela, že ví, co čekat, to, co jsme viděli na vlastní oči, nás zaskočilo.
Vše začalo 7. května v brzkých ranních hodinách. Cesta utíkala velmi rychle. Občas vysvitlo slunce, ale jako by se bálo, co ho dneska čeká, zase se schovalo za mraky.
Že už jsme na místě, jsme hned poznali. Za zdí se tyčily cihlové budovy a všem zmizel úsměv z tváře. Ano, byla to pravda, právě jsme se nacházeli u první části koncentračního tábora Auschwitz. Před vstupem jsme se rozdělili na dvě skupiny a každé byl přidělen průvodce. Když jsme přicházeli k první z budov, běhal nám mráz po zádech. Cestou jsme slyšeli rozhlas, který jmenoval všechny zesnulé, a rozhlíželi jsme se po krajině, kterou lemovalo neuvěřitelné množství ostnatého drátu. Atmosféra byla tak hustá, že by se dala krájet. Z toho, co jsme viděli, jsme byli zděšeni. Pak jsme si všichni nasadili sluchátka, abychom mohli začít poslouchat výklad. V první místnosti byly fotky a texty, které znázorňovaly celý průběh pobytu, od prvního transportu z městských židovských ghett vagony pro dobytek, přes selekci takzvanými „doktory“, až po smrt v plynových komorách. Také jsme v této části muzea viděli hromady vlasů, kufrů, nádobí, ale i bot a brýlí, které tam zůstaly po všech mrtvých, kteří ani při nejmenším netušili, co je čeká. Postupně jsme pokračovali k celám, kde političtí vězni a přeživší Židé spali na slámě, a dál k podzemním temným místnostem, kde vězni trávili noci dlouhým stáním nebo pochodováním bez zamhouření oka. Procházeli jsme také kolem Zdi smrti a celý dvouhodinový výklad končil průchodem plynových komor. Celou dobu jsem měla hrudník sevřený strachy, protože tam byla i po letech cítit smrt, smrt nevinných lidí, kterou dokazovaly tyto zdi, drápance v betonu, spalovny, popel a prach. Bylo to, jako by se zde zastavil čas, aby mohl vypovědět o všech hrůzách následujícím generacím.
Tady prohlídka první části skončila. Autobusem jsme se přesunuli do druhé části s názvem Birkenau neboli Březinka. Tahle část tehdy bývala mnohem větší a krutější, bylo zde asi 300 budov, ale po útěku Němců zde zůstala skoro planina. Viděli jsme zde příjezd pro vlaky, plošinu, kde probíhala selekce, trosky plynových komor a v neposlední řadě některé ze stájí, které tu zbyly. Ano, stáje, které Němci dovezli pro ubytování. Zatímco v Auschwitzu byly bývalé kasárny z cihel, tady je nahradily dřevěné stáje pro koně. Poté jsme si prošli trosky a zbytky tábora, v němž mnoho lidí umíralo hladem, zimou, vyčerpáním nebo nemocemi.
Vše, co jsme se ten den dozvěděli, se nedá jen tak zapomenout, ale myslím, že je důležité se o takových věcech učit a připomínat si je, aby se zamezilo jejich opakování. Určitě to byl jeden z nejvíce emotivních zážitků v našich životech. Pokud byste se tam někdy chtěli vydat i vy, nezapomeňte si pořádnou dávku kuráže a odvahy.
Michaela Hájková, žákyně 9. ročníku