248 lidí popraveno. 4 500 lidí zemřelo ve věznicích. 327 zahynulo na hranicích. 170 938 občanů emigrovalo. Zdánlivě nevinná čísla. Čísla, která však vypovídají o komunistických zločinech. Čísla, která jsou dodnes důkazem hrůz režimu, jenž přes čtyřicet let ovládal naši zemi a zničil tisíce lidských osudů a životů. 6. května vdechl do čísel život v podobě příběhů bojkovských občanů ředitel muzea Tomáš Hamrlík.
Žáci devátých ročníků se postupně dozvídali o nelehkém údělu místních obyvatel, kteří se vzpamatovávali ze ztrát 2. světové války a museli v padesátých letech minulého století čelit příkořím od vlastních lidí. Soudruhů, kolegů i sousedů. Idea znárodňování, kolektivizace a jednotných zemědělských družstev se postupně měnila v teror místních obyvatel. Anonymní příběhy lidí nabíraly v průběhu přednášky velmi rychle podobu konkrétních bojkovských občanů. Zabavené řeznictví syna Josefa Bergera, zkonfiskované pohostinství paní Štipčákové, zničené životy rodiny Stehlíčkovy. Řádové sestry musely ze dne na den opustit klášter, který až do roku 1989 sloužil mj. jako dětský domov. Živnostníci, obchodníci, věřící i místní učitelé stali se v padesátých letech oběťmi represí napáchaných komunistickým režimem.
Po dvou hodinách tak v přednáškové místnosti zůstalo dusno, těžký vzduch a pachuť z čísel, která byla důkazem zvůle komunistického režimu. Autentické ukázky z procesu s Miladou Horákovou, znějící z dobového rádia, tísnivou atmosféru jen umocnily. Tisíce mrtvých není statistika, jak tvrdil jeden z největších masových vrahů 20. století, Stalin. Za zdánlivou statistikou musíme vždy hledat osudy lidí, kteří přežili válku a doufali v lepší život. Život, který nepřišel. Snad naši deváťáci využijí všech benefitů, které jim nabízí svoboda, demokracie a možnost volby. Možnost, kterou jejich spoluobčané v padesátých letech minulého století neměli.