19. leden 2026, Sachova studánka
Mrzne, jako když praští, sníh se tiše snáší na malebnou beskydskou krajinu a nejen vlekaři se chystají na příjezd bojkovských lyžařů. Každý rok stejné. A přece každý rok tak trochu jiné.
19. leden 2026, Bojkovice
Před Základní školou T. G. Masaryka se tísní třiačtyřicet nervózních žáků – amatérských lyžařů i nelyžařů. Usměvaví rodiče třímají v rukou jejich výstroj i výzbroj, instruktoři a vychovatelky dolaďují poslední nezbytnosti a netrpělivě se čeká na odjezd do beskydských hor. Těší se snad všichni, protože „lyžák“ je zkrátka pojem rezonující mezi sedmáky už od začátku školního roku. Týden bez rodičů na horách, mezi kamarády – mezi svými.
Mladé nadšence přivítá azurová obloha, která vydrží ještě další dva dny. Užívají si to opravdu všichni – zdatní lyžaři, zvyklí s rodiči brázdit svahy místní i zahraniční, ale i úplní začátečníci. Těm se už druhý den daří vyvézt se na vleku až na samotný vrchol kopce a zdolat ho bez úhony. Adrenalin i štěstí z nadlidského výkonu jsou nepřehlédnutelné.
Obojí však zákonitě střídá únava. Na tu mají osvědčený recept paní vychovatelky – každý podvečer vyplňují volný čas hrami a soutěžemi. Tentokrát ovšem „na suchu“ a v klidovém režimu. Váže se gordický uzel, molekuly jsou v jednom kole, místo po pravici zůstává záhadně volné a čokoláda se vaří proudem.
Pořádně se však lyžaři „zavařili“ až ve čtvrtek odpoledne během tradičních závodů. Na jejich konci se neradovali jen favorité, ale všichni, kteří sebrali odvahu, postavili se na start a dojeli do cíle. Potlesk, medaile, úsměvy a pocit dobře odvedené práce patřily ke krásné tečce za nabitým týdnem.
Uteklo to rychle. Pátek. Poslední jízdy, poslední mrknutí na zasněžený svah, poslední pohled na prázdný pokoj se sbaleným kufrem. Je čas vrátit se domů. Možná s únavou a bolavým tělem, ale nepochybně také s hlavou plnou zážitků. Lyžařský kurz je u konce, ale to, co zůstane navždy, jsou vzpomínky. Tak zase za rok. Zase stejně. A přece trochu jinak.